Chapter I. – Questions

I’ve been a non-smoker all my life.
And I do not understand why I often have people with cigarettes in my hands.

Is it because of the lack of topics or situations I see in my photographic work? Or is it just so interesting to me that I am totally absorbed by the situation and photograph it deprived of some of my ability to think and just record the moment?
Was there such a light there that it was impossible to resist?
Or did the subject act with some magical power or energy?

I always try to enter the story minimally when taking pictures. I prefer not to enter the story at all, but I’m just not invisible.
In this case, do I have any effect on the subject and how much will I influence the situation?

Originally I just wanted to write that as a non-smoker, I will not take pictures of such situations. The questions and perhaps doubts came somehow automatically. And when I read them back I don’t even know how to answer them. Maybe the answer is a few pictures in this article. Or on the front page.

And is it really important that these people have a cigarette?

For some, photography is quite simple. F1.4 lens, totally blurred background, smile, click, done. The photographer’s voice was clear. The camera may not have made any sound. It’s almost 2020.
But I can’t and I don’t want to. Those questions just increase in my head. How many times without an answer.

Chapter II. – Answers

I’m curious myself. But at the same time I guess.
I have photographed many people over the years. And to my answer actually contribute many times funny photos of strangers in a wedding gown. I myself took part in such a fight several times. And at Flickr, he was looking for street photos of the scene with the photographer.
Because such a moment captured what I love. And I think that’s the answer.

A real moment of life.

Not the photographer’s command: Cheese! Money! Kiss! Laughter!
Not anymore. Do not be mad at me. Or be angry, scold me and find another photographer.

For me, a non-arranged photograph of man in his natural activity, popularity or succumb to temptation is simply the most. It’s just not a sloppy photo. But the result of errors and attempts in the search. It never works so that now I have 5 minutes, take a great photo. Damn, but actually. It’s just not the result of the first 5 minutes. But a few years of photographic practice.

Finding your own paths in photography. Total mistakes, where maybe you have been working on something that for the most part proves to be a mistake for several years. But even the few percent you involve in a new project is ultimately a success.
You just don’t see it in advance. Only retrospectively.

Chapter III. – What with this

Now it will be very personal. For me. Maybe you wave your hand.
I appreciate the failures I’ve experienced. Otherwise I would present other photos here. Or none. I appreciate the time and money I spent on various photographic education and training. I even paid an individual photo make-up course that I forgot. I once described a bride. I really can’t do it anymore.

We never know in advance what will affect us. What will affect our own work, our personal manuscript of the photographer.

It does not have to be directly related to photography. Frankly, it’s an advantage not to be in the bubble of photographers right away. Do not worry. Take advantage of it and enrich the lives of the rest of us.

The questions in chapter one are my personal fear. Doubts that may be in the mind of anyone trying to do something new, do something different than others.

If I silence them, will it be better? I wanted, really. I did my best. You can’t stop them. I have to go on.

Where will we meet? Pavel


Kapitola I. – Otázky

Celý život jsem nekuřák. 

A vůbec nerozumím tomu, proč mám na fotografiích častokrát lidi s cigaretou v ruce. 

Je to z nedostatku témat nebo situací které vidím při mé fotografické práci? Nebo mi to zkrátka přijde tak zajímavé, že jsem situací naprosto pohlcen a fotografuji ji zbaven některých mých schopností přemýšlet a jen zaznamenám ten okamžik? 

Bylo tam v ten okamžik takové světlo, že nešlo odolat? 

Nebo fotografovaný subjekt působil nějakou magickou silou nebo energií?

Vždy se snažím při fotografování do děje vstupovat minimálně. Nejraději bych do děje nevstupoval vůbec, ale nejsem prostě neviditelný.

V tomto případě, působím já na fotografovaný subjekt nějak a jak moc tu situaci ovlivním?

Původně jsem chtěl jen napsat, že coby nekuřák, nebudu takové situace fotit. Ty otázky a možná i pochybnosti přišly nějak automaticky. A když si je zpětně čtu ani nevím, jak na ně odpovědět. Možná odpovědí je pár fotografií v tomto článku. Nebo na titulní straně

A je vlastně podstatné, že ti lidé mají cigaretu? 

Pro někoho je fotografie úplně jednoduchá. Objektiv f1.4, totálně rozmazané pozadí, úsměv, cvak, hotovo. Povel fotografa zněl jasně. Fotoaparát možná nevydal žádný zvuk. Je skoro rok 2020.

Ale já nemůžu a ani už nechci. Těch otázek v mojí hlavě jen přibývá. Kolikrát bez odpovědi.

Kapitola II. – Odpovědi

Sám jsem zvědavý. Ale zároveň už tuším. 

Za ty roky jsem fotografoval hodně lidí. A k mojí odpovědi vlastně přispívají kolikrát úsměvné fotografie cizinců ve svatební róbě. Sám jsem se několikrát takového zápolení účastnil. A zároveň na Flickru vyhledával ty street fotografie zachycující scénu i s fotografem. 

Protože takový okamžik zachycoval, co miluju. A to podle mě je ta odpověď.

Opravdový okamžik života. 

Ne ten povel fotografa: Sýr! Peníze! Pusa! Smích! 

To už ne. Nezlobte se na mě. Nebo zlobte, vynadejte mi a najděte si jiného fotografa. 

Pro mě nearanžovaná fotografie člověka, v jeho přirozené činnosti, oblibě nebo podlehnutí pokušení je prostě nejvíc. Jen to není ledabylá fotografie. Ale výsledek omylů a pokusů při hledání. Nikdy to nefunguje tak, že teď mám 5 minut, vyfotím super fotku. Sakra, ale vlastně jo. Jen to není výsledek těch prvních 5 minut. Ale několika let fotografické praxe.

Hledání vlastních cest ve fotografii. Totálních omylů, kdy možná několik let pracujete na něčem, co se z větší části ukáže jako omyl. Ale i těch pár procent, které zapojíte do nového projektu je nakonec úspěch. 

Jen to nevidíte předem. Ale až zpětně. 

Kapitola III. – Co s tím

Teď to bude hodně osobní. Pro mě. Možná nad tím mávnete rukou. 

Vážím si těch selhání, co jsem zažil. Jinak bych zde prezentoval jiné fotografie. Nebo žádné. Vážím si času a peněz, co jsem utratil za různé fotografické vzdělání a školení. Dokonce jsem si zaplatil individuální kurz foto Make-Up, který jsem zapomněl. Kdysi jsem líčil i jednu nevěstu. Opravdu to už neumím a nedělám. 

Jen nikdy dopředu nevíme, co a jak nás ovlivní. Co ovlivní naši vlastní tvorbu, náš osobní rukopis fotografa. 

Nemusí to hned prvoplánově souviset s fotografií. Upřímně, je to výhoda, nebýt ihned v bublině fotografů. Nebojte se. Využijte toho a obohaťte život nás ostatních. 

Ty otázky v první kapitole jsou mým osobním strachem. Pochybnostmi, které jsou v hlavě možná každého, kdo se snaží udělat něco nového, něco to udělat jinak než ostatní. 

Když je umlčím, bude to lepší? Chtěl jsem, opravdu.  Snažil jsem se. Nejde to je umlčet. Musím jít dál. 

Kde se potkáme? Pavel


Pavel Dufek is a Czech photographer, specializing in fine art photography, street photography and documentary photography.

Pavel Dufek je český fotograf, specializující se na výtvarnou fotografii, street fotografii a dokumentární fotografii.